Probuzené ženství
Ráda bych s vámi sdílela svůj úhel pohledu k tématu ženství, ke kterému jsem došla díky malbě tohoto obrazu.
Tento obraz vznikal bezmála sedm měsíců. Během této doby postupně dozrával nejen jeho vzhled, ale i žena ve mně samotné, respektive pochopení toho, co znamená ženství přímo pro mou osobu. Na otázky spojené s tématem ženství jsem dříve neměla ani pomyšlení, a asi proto mě to celé dohnalo až nyní. V době před začátkem tvorby obrazu se však přesně tato otázka začala drát na povrch a nezbývalo nic jiného, než před tímto tématem neutíkat, ale konečně se na něj zpříma podívat. Během výchovy mi téma ženství nebylo nijak objasněno a rovněž jsem neměla nikoho, koho bych mohla za svůj vzor ženství považovat. Není se ale čemu divit, protože naše matky, babičky i prababičky byly vychovávány ve stejné nevědomosti. V dnešní době si však všímám, že se tohle téma řeší čím dál tím víc, a je to jen a jen dobře.
Ale zpět k mému bádání. Hodně jsem řešila, jak by vlastně správná žena měla vypadat, jak se chová, co dělá a další podobné otázky. Dříve jsem častokrát měla pocit, že žena nemůže být ženou, aniž by nebyla oděna do krásných šatů, jenž by zdůraznily její ladnost a eleganci, nebo za ní nevlála krásná dlouhá sukně, která by všem říkala "Jsem ŽENA!". Možná by žena rovněž nebyla ženou, pokud by neměla svůj "ženský kruh" či společenství žen/kamarádek, se kterými se pravidelně stýká. Správná žena by také asi měla mít jasno v tom, co správná žena má dělat, a nejen to - měla by možná i vědět, jaká je role muže, aby v tom pěkně byl pořádek. Ženy by přeci neměly dělat to, co náleží mužům, a naopak...
Ale teď vážně. Kdo tedy určuje, co by měl kdo dělat? Kdo je tak dokonalým prostředníkem samotného Nejvyššího z nejvyšších, aby tohle mohl prohlásit? Všechny tyto a mnohé další otázky mi vířily hlavou. Místo odpovědí jsem se však cítila ještě více zmatená. Po všem tom zmatku a vnitřním (a někdy i vnějším) hledání jsem dospěla k následujícímu...
Myslím si, že žena může být ženou tady a teď - bez jakýchkoliv podmínek a omezení a bez neustálého řešení, co bych měla, či neměla dělat, co je správně, a co už ne. Je jedno, jestli máte na sobě kalhoty, tepláky nebo sukni. To, co máte na sobě v žádném případě neurčuje to, zda jste “skutečná” žena či nikoliv. Vnější realita je sice odrazem té vnitřní, ale na prvním místě je vždy to, co si nesete uvnitř, a být v tom sama k sobě upřímná. Důležité je tedy to, co si nesete v sobě, což znamená to, jak oblékáte svou duši, a ne svoje tělo.
Uvědomila jsem si tedy, že to, jak vidíme druhé, je rovněž naším zrcadlem. Když se tedy na někoho koukáte, vidíte pouze projekci sebe samotného. Žena tedy podle mě nemusí řešit to, jak se na ni kdo dívá, když se nějak oblékne, protože to, co ostatní vidí, je pouze jejich zrcadlem. Žena se tedy může obléknout tak, jak je jí samotné příjemné. To samé platí i o jejím chování. Měla by dělat věci, které ona sama cítí, že chce dělat. Nebát se tedy autentického projevu a neřešit, co si o tom kdo myslí.
Co pro mě tedy znamená termín "probuzené ženství"?
Ženství vnímám jako určitou esenci, která je emotivní, vnímavá, intuitivní, kreativní a empatická. Jednoduše řečeno jde o směsici “jinových” aspektů, které tvoří dohromady ženskou polaritu bytosti, a které se pak zároveň mísí s aspekty “jangovými”. To je rovněž důvod, proč existuje tolik rozdílných typů žen. Každá má v sobě prvky jin/jang různě vybalancované, každá tudíž vše prožívá dle svého vnitřního kompasu jinak - řekněme tedy, že co žena, to originál. Nejde tedy prohlásit, kdo je víc žena, natož aby si někdo myslel, že má patent na to, aby mohl dávat ostatním striktní návody na to, jak být ženou. Já oním probuzeným ženstvím mám na mysli to, že je žena vědomá vůči svému tělu, ví, co se v něm odehrává, a má pak i odvahu těmto jeho pochodům naslouchat a řídit se jimi.
Během malby obrazu se ve mně všechny tyto procesy velmi silně probíhaly. Spouštěly se různé emoční návaly, které protrhly jakousi pomyslnou hráz mé bytosti, za níž jsem v sobě dlouhé roky mnohé věci zadržovala. Jakmile ta hráz povolila, pustila jsem jakoukoliv sebekontrolu a absolutně se uvolnila do autentického projevu. Ucítila jsem najednou jakousi zvláštní lehkost, jenž mi pomohla uvolnit se do prožívání různých emocí a situací, které mi život přiváděl do cesty. Daleko více jsem cítila onu pověstnou ženskou intuici, která mi pomáhala na mé cestě. Dále jsem se učila nebát se svých emocí, ať už jsou jakékoliv, a projevovat je bez vnitřního filtru. V neposlední řadě jsem získávala rovněž mnoho poučení o svém cyklu, jelikož jsem se v sobě konečně dokázala vyznat a díky tomu pochopit, proč se co děje a jak se to děje, a zbytečně nepanikařit.
Nyní cítím, že ženství je podle mě převážně o tom umět se naprosto uvolnit a nechat vše plynout. Je to absolutní odevzdání se, které dovoluje, aby přišlo to, co přijít má.